Prolog
Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. IMMANUEL KANT
Prolog
Tato noc byla jako každá jiná.Zdálo by se....Pouliční lampy osvětlovaly silnici a příjezdové cesty rodinných domů,na kterých ještě před pár hodinami stály auta lidí této nezajímavé ulice.Světla v oknech domu od domu pomalu uhasínala a i jejich majitelé pomalu upadávali do říše snů ve svých vyhřátých postelích,domech.S rodinou,kterou na de vše milují.Ovšem ,ne všude,tomu bylo tak.
V jednom z těch domů spal šestnáctiletý chlapec s těžkým úkolem.Ten ho,ale tak netížil jako noční můra ,která ho pronásleduje ve dne v noci téměř vždy,když zavře víčka svých smaragdově zelených očí.
Kamenný oblouk , muže se šedivýma pronikavýma očima.Ženu,velice krutou ženu se smíchem tak chladným,až vám zamrazí v zádech,zelený paprsek vrážející do stojícího kouzelníka,přítele,kmotra,...........otce.Křik,jeho vlastní srdcervoucí řev.Řev dítěte,které ztratilo milovaného člověka.
Zatím co chlapec prožíval každonoční utrpení na Odboru záhad,venku na ulici se začalo dít něco zvláštního.
Pronikavá zář lamp pomalu ochabovala,až nakonec přestala svítit úplně.Stromy,jako by hlásily svými větvemi na poplach.Naléhavý poplach,který musí být vyslyšen,ale nikdo jej nechce vyslechnout.Ještě před chvílí klidnou oblohu plnou zářících hvězd nahradil temně černý bouřkový mrak,který se rozpínal,kam až oko dohlédlo.Zničehonic uhodil blesk do prostřed ulice.Tak rychle jek to začalo,tak to i skončilo.Stromy utichly svou píseň,vítr se uklidnil a pobrukoval si tu melodii co předním,obloha se rozjasnila,nebylo ani památky po velké černé hrozbě.Jediné co zůstalo,byla ta nepřirozená černočerná tma a ticho,které trhalo uši.
KLAP,KLAP,KLAP,KLAP........hrobové ticho přerušily čí si kroky.Nic nebylo přes tu hrozivou tmu vidět.Pouze dunivé kroky jdoucí osoby,která tu před okamžikem nebyla.Tak kde se tam vzala?
V tu samou dobu se na opačném konci od našeho neznámého objevila ještě jedna osoba,ale na rozdíl od postavy ve tmě,tato byla vidět.
Na první pohled vypadal impozantně a nadpřirozeně.Měl laskavou tvář ,do které mu padaly dlouhé bílé vlasy v nichž byly dva temně černé pruhy.Řekli byste mu nanejvýš padesát let.Postavu měl vysokou,asi tak 180 centimetrů.Na sobě měl béžovou tuniku s čistě bílými lemy.Vypadal vskutku úchvatně,až na jeho oči.Při pohledu do nich se vám zatajil dech a měli jste pocit,jako by jste uvnitř hořeli. Cítili jste,jako by vás
obrovský žár pomalu,ale jistě spaloval zevnitř těla.Hořela vám každá buňka v těle.Pokud by jste se chtěli odtrhnout od jeho očí,nedovolil by vám to.(viz obrázek)
Jeho plamenné oči pozorovaly pohybující temnotu přibližující k němu.
Temnota naproti muži se začalo formovat do postavy v černém dlouhém rouchu s hlubokou kápí ,přes kterou ji nebylo možné pohlédnout do obličeje.Vzduch se kolem ní prudce ochladil.Když vezmete v potaz,že na začátku července je okolo třiceti stupňů,někomu by to připadalo příjemný a však, kdo by se chtěl osvěžit ve společnosti těchto dvou nadmíru strašidelných,už od pohledu nadpřirozených bytostí,že?
Hrdým krokem oba kráčeli proti sobě, dívající se jeden druhému do tváře.Zastavili se asi tak dva metry od sebe a naráz se otočili proti stojícímu domu.
„Dlouho jsme se neviděli Sien.Jak je to dlouho?150,200 let?“ pozdravil postavu zahalenou v temném závinu tmy bělovlasí muž.
„Ano,máte velice dobrou paměť Wyrdfelle.Ráda vás opět vidím.“odpověděla Siena (Smrt)
Wyrdfellovi (Osudu).Při této rozmluvě se ani jeden nepodíval tomu druhému do očí a hleděli na dům s krásně posekaným trávníkem,krásnými záhony před sebou.
Po delší tiché odmlce se najednou Osud obrátil na Sienu a pravil: „Nikdo nesmí znát svůj osud,až na toho ,kdo ho píše a tebe,která si vezme ,co ti po právu náleží..Život.………………………………….Teď ti radím jako přítel.Nemůžeš zasahovat do lidského dění.Každý musí zemřít a splatit ti svůj dluh.“
„On,ale věří v to,že si každý člověk,vytváří svůj osud podle sebe.“odpověděla Smrt
„Máš pravdu,on je vskutku neobyčejný mladý muž.Jeho život je,řekl bych,jedno z mých nejlepších děl.Až nedávno jsem se rozhodl , jak skončím jeho pouť. Mohu se tě na něco zeptat Sieno?“
„Ovšem“
„Proč on,proč to všechno.Zemře,to víš,tak jako že slunce znovu vyjde nad obzor.Z jakého důvodu to děláš?“
„Po této planetě chodím už od počátku.Beru lidem to nejcennější,jejich životy.Jejich dluh ke mně.Umírají,jak ti dobří tak ti zlí,ale já sama nevím jaká je jejich duše.Čistá či špinavá jejich hříchy.Pozoruji ty,kteří mají zanedlouho zemřít.Někteří jsou šťastní jiní zas smutní,ale já sama netuším,co je to lidský dotyk,pohlazení,které by mě učinilo šťastnou…….Co je to vlastně láska,štěstí smutek,nenávist………..Necítím nic.Vůbec nic.Už si ani nepamatuji,jak jsem se cítila na začátku.Jestli jsem vůbec cítila“podívala se Osudu do tváře a čekala na jeho odpověď.I když tušila,jak odpoví,přesto chtěla vědět jeho názor.
„Sieno,je to pouze šestnáctiletý kluk,dítě,co nezačalo ani žít.Navíc,když tě někdo spatří zemře.“
„Dalo by se říct,že lidé umírají, protože se mě bojí,ale on je jiný.“Její pohled opět utkvěl na domě proti ní.Domě Harryho Pottera.
Omlouvám se za chyby.
Pište pls komentáře
